Honorabiles, vážené paní proděkanky, vážený pane proděkane,
milé diplomantky, milí diplomanti, vážení hosté,

setkáváme se, abychom slavnostně uzavřeli významné období: vaše magisterská studia na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně.

Dnešní den je příležitostí k poděkování i ohlédnutí. Stojím zde už poosmé a jako děkan také naposledy. Konce mají jednu zvláštní vlastnost. Při ohlédnutí se nám minulost jeví uspořádanější a koherentnější, než kdy byla v přítomném čase jednání. Co jsme společně během šesti let prožili, zpětně vypadá jako srozumitelný příběh, přestože to byly roky, kdy se většina věcí a jistot měnila překvapivě, chaoticky a rychle.

Vaše studium bylo poznamenáno proměnami, které sahají daleko za budovy naší fakulty. Celospolečenské otřesy jako pandemie, války a klimatická krize se proplétaly s vývojem vaší tvorby i naší instituce. Spolu s nimi však přicházely i hlubší posuny a právě vaše generace zanechala fakultu o poznání jinou než kterákoli generace před vámi. Vaším přičiněním, vaší citlivostí a odvahou nacházela škola novou podobu a lépe si uvědomila vlastní hranice sdílené odpovědnosti.

Říkám to znovu i dnes, protože vstupujete do světa, který je otevřeně nestabilní, a není důvod to zjemňovat. Do světa, v němž se rozpadají jistoty, na které moje generace spoléhala jako na samozřejmost. Do světa trumpismu, politiky polarizace, narcismu, neprůhlednosti a gest, politiky, která pohrdá sounáležitostí, vysmívá se jiným nebo slabším a sílu a převahu považuje za hodnotu. Bylo by pohodlné tvrdit, že se nás to, nás na umělecké fakultě, netýká.

Tady chci být konfrontační i sám k sobě a k nám všem. V posledních letech sílí tlak, abychom vzdělávání udrželi takzvaně „apolitické“. Předstíraná apolitičnost a názorová neutralita instituce jako celku jsou však dvě odlišné věci. Ta druhá chrání svobodu zaujímat postoje, ta první se jí vzdává. Učit znamená zaujímat a vysvětlovat postoje k tomu, co má smysl. Předstíraná apolitičnost je jen způsob, jak odpovědnosti uhnout. Doufám, že právě tomu jste se zde nenaučili.

V takových časech je umění více než kdy dříve prostorem, kde lze artikulovat souhlas nebo nesouhlas, kde lze mlčet, tiše mluvit nebo křičet; kde se rodí jazyk pro to, co ještě neumíme říci slovy. Vaše tvorba i způsob její obhajoby mi ukazují, že jste generací schopnou mluvit hlasy těch, kteří nemají možnost, prostor nebo odvahu se vyjádřit. Ukazují mi, že si uvědomujete propojenost naší existence s existencí ostatních, že máte svébytný druh citlivosti a schopnost koncentrace a že chápete podstatu spolupráce i bezprostřednosti, kterou umíte přenést i na své okolí.

Za to vám chci osobně poděkovat. Děkuji také pedagožkám a pedagogům fakulty i všem, kdo tvoří její zázemí, za nasazení, vědomosti, dovednosti a trpělivost. Rovněž děkuji vašim blízkým za podporu a lásku i za víru ve vaše sny.

Přeji vám, abyste i po ukončení studia neztratili odvahu klást si zásadní otázky. A abyste v jakékoli podobě své práce vždy nesli stopu autenticity, kterou jste zde rozvíjeli. Přeji vám, ať neztrácíte schopnost vnímat a žít svět, který stojí za to sdílet. Sdílet se všemi. Je to bohatství, které se nedá přivlastnit hrstkou vyvolených.

Tím se vracím k tomu, co jsem zmínil na začátku: ke zkreslení zpětného pohledu, k efektu hindsight bias. Neberu ho negativně. Je pro mě součástí světa důvěry a odhodlání, kde je nutné věřit, že co dává smysl na počátku, dává smysl i na samotném konci. Je dobře, že se toho nebojíme a že máme potřebu se spolu s básníky a básnířkami drobných postřehů ptát: „Proč měnit sklon cesty, která vede zdola až k vrcholu, když nemáme ani čas, ani sílu urazit ji celou?“

Filip Cenek